ČUMÁCI

Byla skoro klidná sobota. Jelikož Dandy běhala tři hodiny venku, k babičce se jelo jenom s Karlem. Karel dorážel na chudáka Ritu a Rita kňučela v kleci, protože taky chtěla ven. Jo, to by to nesměla bejt Karla, aby to šlo.

Pak se stala ta věc, na kterou všichni zapomněli. Přišla babička, že jí něco sousedka donese. Pak si tam hrály se ségrou a babička ji vzala ven se projít. Líný Karel si lehl vedle mě (do toho největšího bordelu, jak jinak) a funěl, jako kdyby právě vylezl na Ještěd.

Sedíme s mámou pod pergolou. Klid a pohoda.

"Dobrý den," slyším hlas a vidim paní sousedku.

"Sakra, něco je špatně," řikám si, ale za Boha nemůžu přijít na to, co. Než nad tím stačím pořádně zapřemýšlet, projeví se problém sám. Karel, protože je JIHORUS, zapomene na svoji lenost a unavení a žene na vetřelce. Než stačím otočit hlavu zpátky z místa, kde ležel Karel, Karel už vyštěkává jako divá. Ještě, že se paní sousedka ani nehnula. Karel totiž neni úplně blbej - už od mala jsem ji učila, že co se nehejbe, to se nekouše! A tak Karel vyštěkával. Na moje zděšené zvolání "Cairo!" udělá ústup a vyštěkává jako divá, dokud si pro ni nepřijdu.

Tímto se paní sousedce omlouvám

No co, k narozeninám se nechám venku asi přepadnout, aby Karel měl radost...

A teď mi někdo vyprávějte, že je můj pes pomalej!