ČUMÁCI

Už je to přes rok, co jsem se s vámi podělila o mé zážitky se psy. Nyní je načase se s vámi podělit o další zážitky.

Možná, že někdo čeká nějakou vraždu v Karlově podání. Už nějakou dobu studuji všechny psí knížky, diskuze, články na netu, různé poradny. Občas se člověk vyděsí, co kde radí. Naštěstí mám zdravou hlavu a vím, že po Káje nemůžu házet kameny, ani jí dávat ostnatý obojek, pokud nechci mít na ruce obtisknutý její nůžkový skus.

Jsem ráda za to, že mi osud poslal do cesty právě jihoruse. Kdybych tenkrát dostala dobrmana nebo ovčáka, byl by z něj teď velmi vystresovaný pes, který by napadal vše, co se hýbe, na vycházce bych do něj mohla kopat elektriku, když by se náhodou chtěl kamarádit s jiným psem, měl by ze mě strach, velký strach, ale za to bychom měli všechny zkoušky a mě by plácali po ramenou, jaká jsem dobrá výcvikářka.

Někde se ale stala chyba. Právě v Karlově hlavě. Karel odmítal cvičákovské pokusy a já naštěstí nejsem tak hloupá, abych do psa kopala, nebo ho vyvěšovala, jak to bývá na cvičáku zvykem.

Dnes vím, jak se ke psu chovat, aby měl rád lidi i psy a aby dělal, to co chci (což nejde vždycky, protože když si Karel usmyslí, že sedět nebude, tak prostě nebude).

Stačí zapojit svůj mozek, přečíst něco o psech a vybrat si z toho jen to nejlepší. Pokud mi někdo poradí, abych vyhnala psa z postele, že mě pak bude víc poslouchat a bude míň dominantní, asi budu volat rovnou do Kosmonos.

Se zdravým rozumem jsem Karle vysvětlila, že cizí lidi umějí být i fajn, že jí podrbou za uchem (a to se jí velmi líbí, hlavně od chlapů), že s ostatními psy je venku sranda a není třeba je hned žrát a že ani děti nejsou k žrádlu. A jak je nám teď na procházkách fajn.

Nebyla chyba v ní. Byla chyba ve mně. A díky jejím hnědým očím jsem tu chybu napravila.

Lidi, necvičte své psy! VYCHOVÁVEJTE JE, DOKUD JE ČAS!